Ani Sněhurka není bestie

Denně se v Řecku setkávám se psy, kteří žijí na ulici. Měla jsem z nich nejdříve strach. Nevěděla jsem, co mohou udělat. Nevěděla jsem o nich nic. Navíc jsem v té době byla čerstvou matkou a na vše jsem byla strašně citlivá, opatrná a úzkostlivá.

Na moji Arinku, 5 letou krátkosrstou kolii, jsem zatím jen trpělivě čekala. Měla jsem tak čas pozorovat své okolí. To mi ovšem moc nepomohlo.

Někteří pejskaři, ale i volně chodící lidé, s sebou nosili hole nebo klacky, což mě ihned utvrzovalo v mých představách o zběsilých šelmách a útočících bestiích.

Takže, když mi maminka moji milovanou Arinku konečně přivezla, měla jsem jasný důvod se o ni bát. Samozřejmě se to projevilo na našich procházkách.

Několikrát se stalo, že mi po Arince psi zaútočili. Já samozřejmě začala křičet a panikařit. Arinka většinou vzala roha, což můj strach o ni jen prohloubilo a o to více jsem za ní hystericky křičela a odháněla krvežíznivé bestie.

Jednou mě jedna místní paní pejskařka – „vodítkářka“! 😀 vynadala, že mám svého psa vodit na vodítku. V té době jsem byla totiž jasný „nevodítkář“ a vodítko jsem vůbec nepotřebovala a dokonce nerada používala. Arinka chodila prostě na volno, což u nich nebylo asi zvykem.

S Arinkou jsme měly úžasný vztah. Stačilo se na sebe podívat. Nebylo moc důvodů vodítko používat. Tedy aspoň do té doby.

Bohužel mi to ta paní řekla těsně po tom, co na Arinku zaútočila jedna z jejich pouličních „bestií.“

Mám takový pocit, že jsem v tu chvíli viděla černě a její poznámka, které jsem stejně nerozuměla, ale z jejích gest pochopila, mě rozpálila do běla. Myslím, že jsem jí řekla své a rozhořčená nemilou zkušeností jsem zoufale ze scény odešla.

„Pitomá vodítkářka,“ říkala jsem si! Sama svého psa nezvládá a mě bude poučovat o vodění psa na vodítku.“

Dlouho jsem se této paní pak vyhýbala. Neměla jsem náladu poslouchat, abych svého psa vodila na vodítku. Copak nevidí, jak by její labradorka potřebovala vyběhat? Na tom vodítku jí tak táhne. Vytáčelo mě to!

Ani si nepamatuji, kdy jsem poprvé viděla díl Cesara Milana. Byl to pro mne ale silný zážitek. Úplně mě ten pán učaroval.

„To je ono, říkala jsem si.“

Fascinovalo mě, jakým způsobem situace se psy řeší. Hodně pracoval i s pouličními psy a já jsem začala experimentovat.

Byla jsem v úžasu. Jeho sebevědomý postoj a zároveň pevné a klidné jednání mne učarovalo. Začala jsem si více všímat sama sebe a toho, co s Arinkou dělám. Začala jsem zkoušet nová setkání se psy, kterým jsme se doposud s Arinkou vyhýbaly.

Uvědomila jsem si, jak moc mé chování mého psa ovlivňuje a začala jsem pozorovat sama sebe. Začala jsem si klást otázky a hledala, co zabírá. Začala jsem pátrat po psí řeči.

Ty změny v jejím chování byly velmi rychlé a viditelné. Začala jsem také více používat vodítko. Hodně ji to pomohlo. Především v situacích, kdy se k nám přiblížili noví psi a já ji tak mohla mít u sebe pod kontrolou.

Učila jsem se zachovávat klid a být tam pro ní. Postupně mi začala více věřit a i když chtěla z vodítka ze začátku utéci, zjistila, že u mne je bezpečno. Nedovolila jsem, aby jí nějaký pes ublížil.

Zjistila jsem, že pouliční psi mají veliký respekt k lidem a že si především brání své střežené území před novými psy. Jakmile jsem dokázala projít celou Olympijskou vesnicí a seznámila všechny ty pouliční „bestie“ s Arinkou, dostali jsme od nich zelenou.

Tedy až na Sněhurku! Bílou velkou fenu (na obrázku vpravo nahoře), která si extrémně své území chránila. Ale i ta ji po určité době začala respektovat. Prostě jsem ji nedovolila, aby po Arince vyjela. Arinka byl můj pes! Byla jsem rozhodnutá, že ji musí přijmout. Tak jako každého dalšího psa, kterého jsem měla k výcviku zrovna při sobě.

Zjistila jsem, že pouliční psi jsou všichni do jednoho úžasní. A zamilovala jsem si i ty, kteří z nějakého důvodu byli útoční.

„Později jsem už neviděla v žádném psu bestii, protože jsem se naučila reagovat na jejich řeč.“

Pochopila jsem a pevně věřím v to, že každý pes má potenciál být skvělým psem a je jen na nás, z jakého úhlu se na toho psa budeme dívat a formovat ho.

Pokud se zasekneme na jeho „agresi“ (varovných signálech), neuvidíme příčinu toho, proč to dělá a jednoduše si prostě budeme myslet, že máme agresivního psa.

Jenže, za každou bestií se schovává úžasný pes, který jen nedostal svou šanci žít život, který si zaslouží.

Každý pes je jedinečný a každý má pro nás jedinečné poslání. Příběhy pouličních psů jsou smutné. Jen velmi málo z nich má to štěstí a přežije. A jen málo z nich najdou nové majitele a zažijí teplo domova a sílu ochrany lidské smečky a láskyplný dotyk člověka.

Proto si prosím pamatujte:

I ten nejvíce útočný pes potřebuje lásku a porozumění. A abyste mu mohli rozumět, je důležité rozumět

1. psu jako takovému,
2. naučit se rozumět psí řeči, 
3. rozumět také sám sobě ve vztahu s ním
4. a v neposlední řadě je potřeba vědět, jak se svým psem správně komunikovat, aby na vaše povely reagoval s radostí a respektem.

Přeji vám krásné blížící se Vánoce a než přijdou, zvu vás ZDARMA k videím a teorii o Konejšivých signálech. Přístup k videím naleznete pod článkem.

Pavla Polymnia a Díno Dinosaurus

Chci si ho přečíst 🙂

Vžijte se na chvíli do role psa
a zjistěte, jak si páníčka bezpečně
omotat kolem svých tlapek.

Zasmějte se s e-knihou