Vyprávím příběh, jak jsem se ve svých 30 letech, otevřela možnosti pracovat se psy a jak jsem vykročila tímto směrem.

Netušila jsem, že mě čeká postupné skládání dávno zapomenutého obrazu. Hledání jednotlivých dílků, které do sebe zapadají jako puzzle, mě nepřestává fascinovat. Práce se psy je pro mě najednou pochopitelná a jen znovu objevuji schopnosti, které už vlastně dávno mám.

Začala jsem od naprosté nuly, v cizí zemi, bez zkušenností a dlouholeté praxe na cvičáku. Bez jasné představy, kde vlastně začít.

Vše se rozběhlo ještě dávno před tím. A to radikální změnou v mém životě.

Před pěti lety (2010) jsem neměla ani ponětí, že za pár měsíců potkám svého životního partnera, otěhotním, přivedu na svět dceru a přestěhuji se do Athén. Nebyl čas na dlouhé rozmýšlení. Strhl mě proud řeky, do které jsem vstoupila. Jediné, co jsem věděla, že můj PES jede se mnou.

Arinka byla doposud moje všechno, moje rodina, moje dítě. Bez ní bych neodjela.

A byl to právě můj muž, který mi poprvé vnukl myšlenku věnovat se psům. Člověk, kterého jsem znala teprve krátce si přesně všiml, kdy se mé srdce raduje.

Potom přišly pochybnosti, že to je přeci nemožné. Kdo by mě chtěl poslouchat? Čekala mě ještě dlouhá cesta vývoje a hledání odvahy vůbec začít.

Arinka byla ideálním psem pro úspěšný odraz. V Olympijské vesnici jsme se obě vyjímaly. Arinka svou poslušností a já svou blonďatou hlavou. Její nejoblíbenější hrou bylo frisbee a děti se předháněly, kdo jí ho hodí. Byly nadšeny, co všechno Arinka umí.

Je to přesně rok (2014), co náhle vážně onemocněla. Po dvou měsících boje o její záchranu, jsme ji museli nechat odejít.

Arinka byla mou společnicí a průvodkyní nejen v ulicích, které jsme spolu objevovaly, ale zároveň se mnou prošla ty nejtěžší chvíle depresí a pocity bezmoce čerstvé matky a partnerky v cizí zemi.

V té době jsem musela překonat veškeré zoufalství a pokračovat v dalších krocích k tomu, pro co jsem se rozhodla. Tehdy jsem se také stala Polymnií. Nechala jsem se z osobních důvodů pokřtít.

O měsíc později se chystal křest mé dcery, což je v Řecku událostí nadmíru významnou. Dělo se toho tolik, že nebyl čas truchlit. Potlačila jsem v sobě velkou bolest, která mě svírala. Jinak bych to asi tehdy neustála.

Stále jsem nebyla vyrovnaná se ztrátou Arinky a neuměla jsem si představit, jak bych mohla pracovat se psy bez svého vlastního. Možná náhoda a nebo možná něco jiného přivedlo do našeho života zarostlého, špinavého psího bezdomovce.

Přesto, že můj rozum byl v pohotovosti, podařilo se mi následovat svou vnitřní intuici a své srdce. Ten rošťák se mi prostě líbil. Jediné, co jsem věděla, že je odrostlé štěně. Naprosto nepřipravená na to co přijde jsem ho opravdu přivezla.

Ten den zrovna slavila dcera svátek. Byl to den sv. Heleny a Konstantina, kterému se domácky říká Díno. U Elenky zrovna „frčelo“ zvířátko dinosaura, a tak jsem neodolala a při prvním koupání jsem ho tak oslovila. Okamžitě se otočil a podíval na mě. A tak byl rovnou ve vaně pokřtěn jako Díno Dinosaurus.

Přijetí Dína do rodiny bylo mnohem těžší než jsem si dokázala představit. Trvalo minimálně půl roku, než ho Eleni a můj muž opravdu přijali.

Počáteční nadšení totiž brzo vyhaslo a já záhy pochopila, že mě strhávají další divoké peřeje. Na vlastní kůži jsem zjistila, co obnáší záchrana pouličního pobudy, který si stihl vytvořit určité návyky a rituály.

Připadalo mi, jakoby se proti mně celý Vesmír domluvil. Jakoby mi naschvál házel klacky pod nohy a tím prověřoval, jak vážně to s tou kynologií myslím.

Postupně jsem se vzdělávala z nejrůznějších pramenů a hledala své zaměření. Velmi mě oslovil způsob myšlení Cesara Milana. Mexického zaříkávače psů. Nepracoval totiž jen se psy, ale pracoval především s lidmi. A to v jeho práci považuji za vyjímečné a úžasné. Jeho pořady na National Geographic a You Tube mě tehdá doslova fascinovaly. Musím podotknout, že v angličtině mají jeho seriály zcela jiný nádech, než s českým dabingem.

Po dlouhém otálení jsem se odhodlala oslovit jednoho z nejlepších kynologů v Athénách, skvělého člověka, Kostase Martinise. Tím jsem se zařadila do jeho Athénského klubu výcviku psů.

Získala jsem možnost převést teorii do praxe. Jsem vděčná svým prvním klientům a psům, kteří mi dali důvěru a probudili mé ztracené sebevědomí.

Přála bych si, abych byla prospěšná všem, kteří touží být ve vztahu se svým psem spokojení.

Kurz jsem vytvořila pro ty, kdo vnímají, že mají na chování psa zásadní vliv. Pro ty, kteří mají odvahu skrze sebe pomoci svému psu a naopak skrze svého psa, pochopit lépe sami sebe.