1. díl ze série článků na téma:

Jak na ztracené přivolání.

Tento článek je první částí celku a je zaměřen právě na elektrický obojek. Nečekejte zde objasnění, jak svého psa naučit přivolání. V dalších článcích se k tomuto prokoušeme. O všem, o čem se zmíním pak bude hrát roli v celkovém pochopení. Buďte prosím trpělivý a těšte se na další díl.

Poslední dobou na mne začaly vyskakovat elektrické obojky. Jakoby to bylo něco, co je běžné a je řešením.

Většinou se někde dozvíte, jak psa přivolání naučit. Ale většinou už těžko dohledáte, co máte dělat, když pro vás nic nezabírá. Vyzkoušeli jste už vše. Jste si tím ale opravdu jisti?

Rozhodla jsem se toto téma zpracovat. A protože je poměrně obsáhlé a má dost klíčových informací, musela jsem tento článek rozdělit na několik částí. Proto nečekejte rozuzlení hned v tomto článku.

Zároveň vás postupně seznámím se vším, co

AKUTNĚ POTŘEBUJETE VĚDĚT.

Právě tu část skládačky, která vám chybí.

Proč si vám v tomhle vůbec troufám radit?

Protože se do mého života dostal Díno, náš pes z ulice. A protože je to liška podšitá a mazaná, naučil mne být chytřejší než je on sám.

Vyzkoušela jsem snad skoro vše. Mít ho stále na vodítku a být více striktní. Mít ho stále na volno a prostě mu věřit. Chachá. Vyzkoušela jsem i stopovačku. Nicméně, ta mi naprosto nevyhovuje.

Neměla jsem žaludek na to, jak to s Dínem vždy cuklo, když se o něco zamotal. A stačilo mi pouze jednou, abych si do ruky zapíchla trn z místních agresivních porostů.

Sečteno a podtrženo, nebylo pro mě řešení. Vodítko sice už teď neodmyslitelně patří k mým oblíbeným výcvikovým pomůckám, ale nejsem ochotná mít svého psa na do smrti JEN na vodítku.

Bez možnosti vidět svého psa, jak volně běhá, je pro mě stejné, jako jíst zmrzlinu na záchodě.

Hledala jsem dál.

Takže jestliže toužíte po tom, abyste rozuměli tomu, proč má vlastně pes na vaše přivolání přiběhnout a proč je to tak důležité, tak pokračujte ve čtení.

Mně totiž záleží na tom, abych jednou zase měla ten pocit klidu a věděla, že se na svého psa mohu na 100 % spolehnout. Tak jako kdysi s Aurou a Arinkou.

Momentálně jsem na tom tak, že se začínají dít divy. Díno začal reagovat. Světe, div se! Otočí se a dokonce i od psa odběhne a jde ke mně. Poslechne a neběží přes silnici na druhý chodník. Což kdysi zvesela dělával. Zastaví se, když vidí psa v dáli a přijde ke mně.

Jeho rádius, po kterém se kdysi pohyboval, se podstatně zmenšil. Častěji ke mně sám radostně přibíhá a hlídá si mě.

Jestli to takhle půjde dál, tak si brzy troufnu na odstranění jeho posedlosti z koček. A to doslova. Je už mnohem více ovladatelnější, když kočku vidí. To dříve bylo absolutně bez možnosti.

Jeho řeč těla je veselá a ocas se vrtí. Jeho oči říkají, koukej, mámo, jak krásně mi to jde.

Zadarmo to ale nebylo.

Sledujte náš vývoj.

Připomíná vám tohle něco?

Zavoláte: „Ke mně.“ Nic.

Znovu zavoláte:„Díno, ke mně.“ Pes vůbec nereaguje a čichá dál v trávě.

Opakujete už rozladěni: „Díno, ke mně.“ Pes začne vrtět ocasem, ale pokračuje ve svém čichání.

Důrazně a už skoro naštvaně zavoláte:„Díno, ke mně.“ Pes se na vás vesele podívá. V ten moment vás polije naděje radosti, kterou však rychle vystřídá zoufalost, když se pes ve stejný moment otočí a je ten tam.

Máte pocit, že ho chcete rozkrájet na milion malých kousíčků. Už už se chystáte na tento okamžik, jen co se vám dostane do rukou. Už už si barvitě chystáte pomstu, jak mu to spočítáte, až se vrátí.

Jenže místo toho začnou ve vašem systému blikat všechny alarmy červeně a přímo na vás řvou!

„Přece mu nemůžeš vynadat, když se k tobě vrátí. To jen způsobí, že příště nepřijde radši vůbec. To chceš, jo?!!!!! Nemůžeš mu vynadat za to, že k tobě přišel!“

Zoufalost vystřídá sebelítost.

„Nevděčník jeden. Tak já ho krmím, má kde spát, dávám mu ty nejlepší dobroty, nemusí se bát, že ho v noci něco sežere, protože je v bezpečí našeho domova a on se mi takhle odvděčí a ještě z toho má legraci.“

Opět vás poleje pocit zoufalosti.

„Tak co mám k sakru dělat?!“

Je to u vás podobné? Také máte doma venkovního tyrana?

Nevíte si s tím rady a už jste to skoro vzdali? A nebo jste dokonce začali uvažovat nad koupí elektrického obojku?

Dejte sobě i jemu ještě jednu šanci!

Chcete vědět, proč el. obojek není to pravé ořechové řešení?

Elektrický obojek je jako Ibalgin na hlavu.

Neřeší PŘÍČINU, proč to všechno vzniká.

Řeší DŮSLEDEK – samotnou bolest / neposlechnutí.

V ten moment vám sice pomůže, ale situace se bude OPAKOVAT.

Vy chcete, aby to vůbec nechtěl udělat, ale to už jsme hodně předběhli. Co kdybyste aspoň zařídili, aby vás chtěl poslechnout?

Elektrickým obojkem rozhodně uvidíte JASNOU reakci psa. Je ale možné, že se také naučí být chytřejší a pochopí, kdy má tento obojek na krku a kdy ne.

Použití el. obojku je totiž poměrně zdlouhavý výcvik. Pes se musí nejdříve naučit chodit s atrapou dostatečně dlouho tak, aby si pak ránu nedokázal spojit se speciálním obojkem.

Jak dlouho? Měsíce. Třeba tři, čtyři,  možná déle?

Pak ho můžete vyměnit za elektrický a ve stresu čekat, zda to zvládnete zmáčknout ve správný moment. To je docela nervy drásající. Nemyslíte?

Vlastně není, do té doby si už zvyknete a přijde vám to normální. Jen začnete zapomínat na ovládač, který si budete muset stále hlídat, aby vám ho náhodou omylem někdo nazmáčkl.

Řeknu vám moji osobní zkušenost.

Jednou jsem byla na chatě u kamarádky, ke které přijela jiná kamarádka se psem. Ten pejsek byl Bígl a nosil elektrický obojek.

V té době jsem o tom neměla ani páru. Nezajímala jsem se o to. Radši jsem předstírala, že to vůbec neexistuje, abych to vůbec psychicky vydržela.

Jenže, co se nestalo. Za nějakou dobu vidím ovládač.

Na to, že tam běhá pes s elektrickým obojkem jsem úplně zapomněla. Už tehdy jsem prostě vypínala, když jsem věděla, že to nemá cenu. A tak jsem to párkrát ze zvědavosti zmáčkla, než mi s HRŮZOU došlo, že to musí být ten ovládač na toho chuděru pejska.

Ano, párkrát dostal za něco, co nemáme ani tušení.

Někde zrovna lítal v lese na procházce s páničkou, která si ovladač zapomněla. Nějak jsme to pak řešily, ale pánička tomu evidentně nevěnovala velkou pozornost. Párkrát už se to stalo.

Já jen doufám, že to na tu vzdálenost už nefungovalo.

Elektrický obojek prostě podle mého není řešením. Je to zdlouhavé a stresující především pro vás. A to rozhodně vašemu vztahu NEPOMÁHÁ.

A kdyby vás zajímalo, zda to psa bolí nebo ne, tak se zkuste podívat na pokusy odvážlivců na you tube, kteří to zkusili.

To, co vám chci ukázat je vlastně jednoduché, ale už těžší na provedení. Ne pro psa, ale pro vás. Když si to ale plně uvědomíte, zjistíte, že to je jednoduché. Stačí jen trochu disciplíny z vaší strany a jiný úhel pohledu.

Pokroky uvidíte až tehdy, až se rozhodnete jít touto cestou a vyzkoušíte si to na vlastní kůži. Zjistíte, že vás pes začne vnímat i v situacích, které pro něj byly kdysi nezvladatelné. Z čehož budete mít samozřejmě ohromnou radost. Tak jako já 🙂

Protože přivolání je taková třešinka na dortu, která završuje celkový a opravdový výsledek vašeho vzájemného vztahu.

Ano, tento způsob je pro odvážné.

Jdete do toho se mnou?

V 2. díle vám povím, co si v sobě musíte nejdříve ujasnit, abyste mohli  s přivoláním vůbec začít.

Série článků: Jak na ztracené přivolání

1. díl – Úvod k přivolání a jak se vyhnout koupi elektrického obojku.
2. díl – Co si musíte v hlavě nejdříve ujasnit, abyste mohli s přivoláním znovu začít.
3. díl – Jak udělat, aby k vám pes vždy přišel.
4. díl – Co dělat, když k vám pes nepřijde.

S pokorou Pavla a Díno

Chci si ho přečíst 🙂

Vžijte se na chvíli do role psa
a zjistěte, jak si páníčka bezpečně
omotat kolem svých tlapek.

Zasmějte se s e-knihou