Jak se k nám dostal pouliční pes Díno Dinosaurus!

Jak se k nám dostal chlupatý rošťák Díno?

Dostal se k nám velmi krátce, jen měsíc a půl po bolestivém odchodu naší milované Arinky, krátkosrsté kolii, kterou jsem si do Řecka přivezla. Jednoho dne z ničeho nic ochrnula na zadní a pak i přední nohy. Veterináři si s tím nevěděli rady. 2 měsíce jsme bojovali o její záchranu, neztráceli jsme naději a věřili, že to dopadne dobře. Nedopadlo…

Došlo k dalším a dalším zvláštním okolnostem, jakoby její odchod byl nevyhnutelný.

„Proč mě Vesmír tolik zkouší?” Ptala jsem se sama sebe. Skoro jsem to vzdávala. Zrovna v momentě, kdy se vše začalo skvěle rozjíždět. Zrovna když jsem odhodila všechen strach pustit se do něčeho nového. Zrovna v době, kdy jsem začala zkoumat taje výcviku a jeho souvislosti.

Zrovna když mi začalo docházet spoustu věcí a já najednou měla řešení. Zrovna, když jsem se začala Arince po tak dlouhé odmlce na mateřské znovu věnovat. Byla celá natěšená. Měla radost! Zářily jí oči a znovu se těšila na každou procházku. Začaly jsme toho spolu dělat mnohem více.

Všechno jsem si v hlavě krásně malovala. Snila jsem, jak bude mou skvělou průvodkyní ve výcviku jiných psů a těšila jsem se, co všechno spolu ještě dokážeme. Měla jsem v ní důvěru, jistotu.

Nic z toho se nestalo…

Bezhlavě jsem bloudila ulicemi bývalé Olympijské vesnice…(Co z ní zbylo. Olympiáda Athény 2004)

Ani mě nenapadlo brát si psa z ulice. Věděla jsem, že na to nejsem absolutně připravená.

Byli jsme také ve špatné finanční situaci. Za různá vyšetření a operaci Arinky jsme zaplatili veliké peníze. V přepočtu kolem 40 tisíc Kč. Věděla jsem, že psa si v nejbližší době nekoupím, natož papírového.

Navíc jsem na to neměla ani pomyšlení. Jenže v tom byl ten háček! Jak mám kruci dělat teď svou práci bez svého vlastního psa? Jak mám cvičit psy, když svého psa nemám? Co těm lidem budu říkat? Život bez psa jsem si nedovedla prostě představit.

Chodit vesnicí bez Arinky bylo pro mě najednou strašně těžké. Arinka se stala pouhou iluzí. Cítila jsem hluboké prázdno, tíseň. Bylo mi moc smutno. Přistihla jsem se, jak vyhledávám jakýkoli kontakt s pouličními psy. V té době jsem všechny dobře znala a věděla jsem, že žádného si jen tak nemohu vzít. Navíc jsem každou myšlenku k adopci psa z ulice vyháněla okamžitě z hlavy. A najednou jsem ho viděla. Nováček!

Černý, chlupatý, roztomilý pobuda. Byl celý špinavý a zarostlý a také byl plný klíšťat. Děti se ho štítily a odháněly ho od sebe. To ve mě naopak vyvolalo zájem. Vždyť je to štěně! No co, má pár klíšťat! On jich měl ale trochu víc! Hned jsem si ho vyfotila a začala nevědomky přemýšlet, jak mu pomoci. „No nic!” Nedá se nic dělat a musím někde sehnat ten sprej proti klíšťatům. Vrátím se a nastříkám ho. Bylo rozhodnuto.

S misí a jasnou vizí jsem se vracela radostná domů.

Druhý den jsem se tam vrátila. Šla jsem téměř na jistotu.Většinou to tak je. Pes, který se stane bezdomovcem se zdržuje tam, kde ho krmí. Jak jsem se od dětí dověděla, byl tam už delší dobu. I děti si zase hrály opodál.

Pejska jsem celého postříkala. Nebylo to sice nejlehčí, ale snažila jsem se být rychlá a moc neřešit, že se bojí. Dostal také za tu trpělivost pořádnou odměnu. Jen jsem si ho v klidu nemohla prohlédnout, protože jsem měla jasný úkol. Nastříkat a ODEJÍT! Žádné citové navazování!

A tak jsem tak i udělala. Neměla jsem na výběr. Popřála jsem mu hodně štěstí a odešla. Stejně jsem neměla čas, musela jsem se vrátit k dceři.

Cítila jsem se ale skvěle. Pomohla jsem jednomu bezdomovci, který evidentně zatím nenašel sponzora. No, ten byl roztomilý, takový akorát, malý. Říkala jsem si. Takový chundeláček. Určitě nelíná. Byl by super k Eleni, takový menší velikosti. Začaly mě přepadat ze všech stran myšlenky. Navíc je to štěně, dalo by se dobře tvarovat. Navíc s těmito chlupy na ulici nemůže zůstat, jinak z něj za chvíli bude koberec.

Takového chlupatého rošťáka bych si moc přála. Říkala jsem si jako další jasný důvod k možné adopci. Dokonce i vypadal, že tak roztomilý zůstane.

Po návratu domů mi to nedalo a svoji nutkavou myšlenku jsem večer sdělila svému muži. Ani jsem nedýchala. On nemluvil, přemýšlel a pak řekl: „Tak jedem!” Co!? Zbláznil se? Křičela jsem sama v sobě! To je přesně to chlapské myšlení! Teď? V jednu v noci? To snad ne?! To budu ráno zas vyřízená! Dalo se ale na jeho přikývnutí a iniciativu couvnout? Nedalo. Jeli jsme.

Hledali jsme, nenašli.

Druhý den jsme naši nedobře promyšlenou akci zavrhli a vrátili se nohama na zem. Psa si teď prostě pořídit nemůžeme. Ve mě to vše vřelo, převracelo se vzhůru nohama. Emoce, zlost, zoufalost, lítost, strach, stesk, zodpovědnost.

Druhý týden nastala podobná situace. Už ani nevím, kdo ji vyvolal, ale opět jsme se v nočních hodinách oba ocitli venku a hledali jsme toho pobudu.

Opět jsme ho nenašli.

Proč jsme tyto výpravy dělali v noci? Protože tady se v noci žije a hlavně naše dítě chodilo značně pozdě spát a my jindy neměli čas si v té době v klidu popovídat.

Po tomto nezdaru jsme jasně usoudily, že je to NAPROSTÝ NESMYSL A ŽE PSA SI NEMŮŽEME TEĎ URČITĚ POŘÍDIT.

Tam nahoře se mezitím velmi dobře bavili a tak si řekli, že nám ještě podstrčí pomocníka, abychom se v tom rozhodování tak netrápili sami. A tak nám poslali Janise, mého prvního psího klienta.

Přijel tehdy za mnou na lekci a jak na potvoru jsme toho chlupatého rošťáka potkali. Moc hezky si spolu s boxerkou Siennou hráli. Ani nešlo nezmínit se Janisovi o našich nesmyslných úmyslech.

Tušila jsem, že to není úplně dobrý nápad říkat mu o našich nočních pokusech ulovit tohohle rošťáka.

JENŽE TUŠIT NENÍ NEMLUVIT!

A tak vyslovené bylo zároveň vyslyšené a značně podpořené.

Ještě jsem naposledy doufala, že můj muž nalezne dostatek sil říci NE. Řekl:

„Vezmi si auto a jeď pro něj!”

Až později jsem se dověděla, že dalšího psa nechtěl. Měl vztek a zlost ze ztráty Arinky a na dalšího psa neměl ani pomyšlení. Neodolal mým prosebným očím, mé touze a jeho touze uspokojit mé přání.

Vidím to jako dnes. Sedám do auta, jedu skoro na jisto. Vidím ho. Okamžitě stavím u krajnice. Otevírám kufr. Běžím ke psu. Nasazuji mu obojek a vedu ho k autu. Do kufru se mu ale vůbec nechce. Beru ho do náruče. Kruci, je nějakej velikej. To je divný…Nemám čas to řešit. Zavírám kufr. Jedu zpátky domů pár zatáček a ocitám se s novým psem doma.

Jsem vyřízená!

Je 21. května 2014 a dcera slaví svátek Sv. Heneny a Konstantina.

Takhle se pes přeci nepořizuje!!!!! Řvalo to na mě ze všech stran!


Vžijte se na chvíli do role psa
a zjistěte, jak si páníčka bezpečně
omotat kolem svých tlapek.

Zasmějte se s e-knihou

Vaše průvodkyně férovou komunikací se psem. Pomáhám psům a jejich páníčků tak, aby se spolu v důvěře a respektu vždycky domluvili. Napsala jsem zábavnou knihu pro psy, na které si uvědomíte, jak si vás pes krásně omotává kolem svých tlapek. :)
Jak vyzrát na páníčka (návod pro psa)
Příběh o tom, jak vznikl online kurz Psích souvislostí si přečtěte tady>>.

Naučte se rozumět psí řeči, která je klíčem k srdci vašeho psa - důvěře, lásce a respektu. Nahlédněte do online kurzu férové komunikace se psem - k části o Konejšivých signálech. Přístupy jsou Z-DAR-MA.

0
lidí
už signály v řeči psa vidí
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů