Začátkem března jsem přijela na 14 dní do Čech. Jela jsem tam převážně kvůli show Cesara Milana, ale také kvůli dalším okolnostem a zařizováním kolem projektu. Neměla jsem tolik času, ale ještě před odjezdem mě napadlo, že vlastně asi vůbec nevíte, jakým způsobem pracuji a co se psy dělám.
Mám sice blog a píšu články na téma vztahu se psem, ale videa nebo nějaké konkrétní výsledky neznáte.
A tak mě napadlo, že své databázi (lidem, kteří si stáhli Návod pro psa 🙂 nabídnu osobní konzultaci v okolí Liberce zcela zdarma.
Přijde mi normální, že stále tak trochu nevíte, zda mi máte věřit. Je mi to jasné a nechci se za nic schovávat. Navíc jsem tak strašně daleko z Čech, že jo. Ale víte co?
Čím déle na projektu pracuji, tím více mi to dává celé smysl.
Mám možnost vidět vztah se psem z jiného úhlu pohledu, s jistým nadhledem, který mnoho lidem už prostě chybí. Dokáži poznat, jak vážně je vztah mezi psem a člověkem narušen a navést vás opět na tu správnou vlnu myšlení. Protože ať už je „problém“ s vaším psem jakkoli veliký, vždy to celé vychází z vašich vědomostí a způsobu myšlení.
Když jsem po příjezdu do Čech otevřela emailovou schránku, čekal na mne jeden e-mail. Ano, jeden jediný a já i přesto měla ohromnou radost. O to větší, protože se mi paní ozvala na základě osobního doporučení Martiny Chomátové. Těšila jsem se na setkání s hrozivým „border kóliákem“.
O pár dnů později se mi ozvala ještě jedna paní, které jsem byla doporučena její dcerou, která mě na blogu delší dobu sleduje. Měla jsem opět ohromnou radost, protože tuto paní zatím osobně neznám a velmi mě potěšilo, že mě doporučuje své mamince, aniž by mě osobně poznala. Byla jsem nadšená. Mohla jsem se těšit na setkání s horlivě tahající a střeštěnou stafordkou.
První týden jsem se věnovala svým již předešlým klientům z mých předchozích návštěv v Čechách.
Všechna setkání byla silná. Požádala jsem jednotlivé páníčky, zda mi odpoví na pár otázek až se z Čech vrátím a zda budou souhlasit s jejich uveřejněním.
Přála jsem si, abyste mohli vidět, jakým způsobem pracuji a vidět to i ze strany klienta. Ne u všech jsem zvládla fotit nebo natáčet. Ono se to vlastně ani moc nedalo nebo lépe řečeno, obecně se to moc nedá. Bylo v tu chvíli pro mě důležitější, abych se správně na klienty a jejich psy naladila a to prostě s telefonem v ruce moc dobře nejde.
Stejně tak nejde zadat tento úkol páníčkovi, který mě vidí poprvé v životě.
Pracuji už od prvního momentu, jakmile klienta uvidím. V tu chvíli prostě nejde přemýšlet nad tím, co mám nebo nemám natáčet. Třeba pro mě tuto dokumentární činnost někdo příště bude vykonávat. 🙂
V těchto článcích vás vždy seznámím se stavem, který byl před konzultací, a který nastal potom. Z výpovědí klientů si pak budete moci udělat představu, jakým způsobem s klienty a psy pracuji.
Báru a Gilu jsem poznala v den, kdy jsem jela na show Cesara Milana. Byly jsme domluvené, že se sejeme, abychom se osobně poznaly a případně projednaly, jakým způsobem bychom mohly spolupracovat. Bára pracuje pro organizaci Obraz – Obránci zvířat. Momentálně usilují o zrušení farem norků a lišek na kožešinu v České republice.
Když jsme naší schůzku domlouvaly, Bára se zmínila, zda bych ji mohla pomoci s její zachráněnou psí slečnou, Gilou, kterou si přivezla až z Indonésie. Přečtěte si její vzkaz, který nedávno pro lidi napsala:
Do telefonu jsem ji řekla:
Jasně, přiveď ji. To bude rychlovka. Dám ti ji do kupy. 🙂
Opravdu jsem to tak i cítila, protože její příběh mi byl velmi blízký. Pes z ulice. Denně to tu vidím a vím, jak rychle se takový pes dokáže učit.
Naše setkání s Bárou asi nebylo úplně tradiční a nesetkaly jsme se primárně kvůli konzultaci, ale kvůli tomu, abychom se poznaly. S Bárou jsme si měly hodně co říct, a tak jsme nejdříve hodně mluvily a já měla dostatek času pozorovat, jak to mezi holkama je. Nakonec z toho vznikly přecijen 2 hodiny výživné psí konzultace.
Když už jsme si řekly to podstatné, začaly mě svrbět ruce a měla jsem silnou chuť začít s Gilou pracovat. Vybrala jsem si k tomu zelenou loučku, trochu odlehlou od ostatního dění a vyžádala si Gilu na vodítku. (Gila nenosila obojek, měla kšíry a Bára používala navinovací vodítko.)
Bylo pro mě důležité, aby Gila vnímala, kdo je na konci vodítka. Zaměřila jsem se na to, abych Gilu odnaučila tahání a navedla ji na následování.
Abych pro ní mohla nastavit nová pravidla, potřebovala jsem nejdříve získat její důvěru. Používala jsem k tomu pamlsky, které však nebyly pro ní tak silné, a tak jsem zvolila raději klacek, za kterým s nadšením běhala. To nám fungovalo výborně. Později si dala říct i s mým vybavením pamlsků a vcelku reagovala dobře.
Také jsem zjistila, že Gila má problém s oušky a tak jsem Báře vysvětlila, co všechno taková bolest může způsobovat. Právě belest uší mělo veliký vliv na její vyhýbání se kontaktu s jinými lidmi a i se štěňaty. S pár psy si hrála, ale na některé vyloženě byla zaměřená. Bára dostala návod, co v takových chvílích dělat a jak Gilu vést, aby se její stav nezhoršoval.
Dostala jsem se tedy i k vysvětlení, proč je dobré, aby měl pes obojek (i doma) a jakým způsobem ho používat. Gila ho neměla a tak jsem hledala způsob, jak to Gile vysvětlit i bez něj. Šlo to i tak, takže se nebojte improvizovat, ale je prostě dobré rozumět tomu, co a proč tak děláte, abyste si pak mohli sami poradit.
Po nějaké chvíli jsem ji začala učit, jak chci, aby se na vodítku chovala. Vždy, když správně pochopila, tak jsem ji významně a radostně pochválila.
Musela jsem ji také vysvětlit, že přílišné rozradostnění je také špatně. U toho vždy skákala jak péro z gauče a nebo kousala do vodítka. Jak jsem to udělala? Zastavením, zklidněním svého pohybu a vyslovením „ne“ nebo odvrácením tváře, ignorováním, či znemožněním dalšího kousání do vodítka. Svým postojem jsem ji sdělila, že se mi to nelíbí.
V momentě, který pak udělala správně, jsem označila jako za správné rozhodnutí. Víceméně jsem na ni jinak nemluvila. Pracovala jsem hodně s energií, psí řečí a řečí svého těla.
Když už jsem viděla, že to Gila chápe, předala jsem vodítko Báře. Musela jsem ji vysvětlit celý princip, jakým způsobem komunikace na vodítku se psem funguje. Je to až neuvěřitelné, kolik drobností je potřeba znát. Už jen samotné nasazení obojku nebo správné použití kšír. Jak prostě skrze vodítko se svým psem komunikovat.
Těch informací bylo hodně a Bára poslouchala a vše velmi dobře vnímala.
Největší odměnou pro mě byla úžasná a okamžitá změna Gily, mega rychlé naučení povelu lehni, respekt při hře s klackem, ale především celková změna Gily a výsledek, který jsem měla přímo před očima. Bylo úžasné vidět, že Bára chápe, co má dělat a jak si to postupně osvojuje. Gila byla jako vyměněná. Nedalo se toho nevšimnout a musely jsme se tomu smát.
Pro mne byl výsledek ohromující a vždy si uvědomuji, jak moc záleží na změně přístupu pána.
Musím zde zmínit, že rychlost, kterou každý pes na převýchovu potřebuje se velmi různí. Záleží na věku psa, jeho psychickém stavu, ale i jeho osobnosti. Stejně tak záleží na schopnosti majitele, jakým způsobem nové informace zpracovává a dokáže je v komunikaci se psem správně použít. A na dalších souvislostech, ke kterým individuálně přihlížím.
Na začátku musím uvést, že jsem pejskař začátečník. O výchově psa jsem měla různé představy a každý mi doporučoval jiný postup, některé věci si i celkem protiřečily - a tak jsem měla hlavně v hlavě pěkný guláš, o tom, co je dobré dělat a co nedělat.
Co mě přesně trápilo jsem v té době nedokázala pojmenovat, teď už ale vím, že hlavní problém byl v tom, že náš vztah s Gilou nebyl vyrovnaný. Pěkně si mě na tom vodítku vodila:) Její chování jsem přikládala tomu, že je pro ni Česká republika nové prostředí a že si všechno musí pořádně očuchat a prohlédnout...
Vlastně mě ani nenapadlo, že mě má prostě jenom "na háku" a že je možné na tom tak krásně pracovat:) Konkrétní očekávání jsem vůbec neměla, spíš jsem byla zvědavá... Popravdě v takovou změnu, která nastala po jednom společném odpoledni, bych asi nedoufala ani v těch nejdivočejších snech - a to opravdu nepřeháním.
Já jsem docela optimista, takže jsem věřila, že se všechno Gila ještě naučí, a že jednoho dne se spolu budeme procházet po Stromovce v takovém krásně plynulém tempu, jako ostatní lidé se svými pejsky... Rozhodně bych ale nečekala, že nám k tomu budou stačit dvě hodiny s Tebou. Samozřejmě se na tom musí pracovat dál a je to komplexní změna, když ale člověk za tak krátkou chvíli vidí, že se jeho pes pod správným vedením dokáže chovat jako úplně vyměněný, to jednomu rychle dodá potřebnou energii do žil a vůli na sobě zamakat:)
Na pochybnosti nebyl žádný prostor. Zkrátka - od doby co jsi převzala vodítko, nemohla jsem přestat nevěřícně kroutit hlavou. Líbilo se mi, že jsi na nás šla postupně a všechno jsi vysvětlovala v souvislostech (no jak jinak taky:)). Popravdě jsem se před Tebou na začátku docela styděla, za to, jak jsem to dosud vedla.
To ale nebylo v žádném případě Tvojí vinou, spíš taková moje vnitřní nelibost, kterou možná pociťuje víc lidí, když jsou konfrontováni s tím, že něco dělají ne úplně správně.
Ty momenty pro mě byly dva a jeden z nich souvisí s předchozím dotazem. První zlomová chvíle byla spíš na straně Gily - když jsem po chvilce Tvojí práce viděla, jak Tě Gila následuje na vodítku, jak je zklidněná a absolutně Tě vnímá a reaguje na Tebe.
Měla jsem pocit, že spolu za tu chvíli máte hlubší vztah, než jsem byla schopná vytvořit já za několik měsíců. Pocítila jsem hroznou lítost a byla bych se v ní možná utopila, ale pak přišel ten druhý moment, který byl spíš "můj" - když jsi mi vysvětlila, že je úplně jedno, co bylo, že důležité je to, co je teď.
Takhle to psi mají a my bychom se tak taky měli naučit myslet, nebo se tomu alespoň přiblížit. Díky tomuto povzbuzení jsem byla schopná rychle se oklepat z nepříjemných pocitů a přeorientovat se na to, co a jak můžu na svém vztahu s Gilou zlepšovat.
Myslím si, že máš v sobě velký kus jak zvířecího, tak lidského psychologa:) A díky tomu se mi dařilo držet dál se vším krok... Samotná Gila to totiž zvládala docela bez poblémů.
Líbilo se mi, že jsi mi vysvětlovala a popisovala co všechno děláš a proč je to tak důležité. Dozvěděla jsem se ohromnou spoustu věcí a měla jsem také šanci si spoustu z nich hned v praxi ověřit, tím pádem i mnohem lépe zapamatovat.
Jednotlivé problémy jsme řešily postupně od toho "nejzásadnějšího", přitom jsme si moc příjemně povídaly a byla to zkrátka zábava. Necítila jsem vůbec žádný tlak, když se něco nepovedlo hned, trpělivě jsi nám pomohla nebo ještě více vysvětlila proč daný cvik děláme.
Popravdě si kvůli tomu, že už od našeho setkání uběhl více než měsíc, úplně nevybavím konkrétní příklady. Pamatuji si ale pocit, který jsem z Tebe měla když jsem vás s Gilou sledovala. Působilo to na mě tak, že absolutně rozumíš tomu co nám ona sděluje a jak přemýšlí.
Dokázala jsi jí předat jakékoliv informace tak, aby je pochopila. Bylo vidět, že máš nejenom zkušenosti s výcvikem, ale také schopnost pejska a jeho osobnost dobře a rychle navnímat a jednat s ním podle toho.
Já se tady teď veřejně přiznávám, že v ten den jsem si uvědomila, že jakákoliv špatná vlastnost, kterou jsem u svého psa pozorovala, se dá odstranit (a vlastně i celkem "jednoduše"), když se toho já sama nebudu bát a půjdu na to správně.
Přesněji řečeno jsem si uvědomila, že můj pes ani tak moc špatných vlastností nemá, ale že mezi sebou máme mnoho nedorozumění, která se jenom nějakým způsobem projevují.
Zpočátku mě to uvědomění, že to všechno velkou měrou pramení ze mě samotné, docela vyděsilo. Když jsem si ale mohla vyzkoušet cvičení podle Tvých rad, a viděla jsem, jak se najednou Gily přístup ke mě změnil, udělalo mi to šílenou radost a přesvědčilo mě to o tom, že odteď zvládneme cokoliv:) Tahle pozitivní energii a dobrá nálada se mě od té doby drží.
Gila bohužel onemocněla a tak jsme musely trochu omezit vycházky, pořád si ale drží klidné tempo a hlavně mnohem víc cítím, že je se mnou - a vím, že ona cítí, že já jsem s ní:)
Dostávám zpětnou vazbu od různých lidí na to, že je opravdu zklidněná ať už venku nebo když jsme v domě, i když se to ještě občas vymkne.
Celkově si myslím, že se změnila nálada mezi námi. Dřív jsem si myslela, že Gila je můj pes a že jsme spojenci a to je jasná věc. Ale až díky radám od Tebe to teď tak vidí i Gila a to je pro mě ta úplně nejdůležitější změna, která mezi námi nastala. Určitě je toho ještě hodně, na čem pracovat, ale tohle je úplně zásadní a nádherný výchozí bod.
Tu největší pomoc vnímám právě v tom posunutí našeho vztahu. U jednotlivých problémů, které jsme spolu řešily, jsi vždycky přišla s nějakým "návodem" na jejich odstranění - hrou, trikem... ale také s vysvětlením a odhalením příčiny, čehokoliv, co může stát za vznikem toho daného problému.
Upozornila jsi mě na projevy, které jsem dříve přehlížela nebo spíš vůbec neviděla, a dokázala jsi mi vysvětlit z čeho pramení. Překvapilo mě, jak moc se to všechno provázané a že můžu potíže na procházce odbourat i trénováním doma. Zkrátka si myslím, že jsi mi pomohla nejenom k tomu, abych uměla Gilu naučit nějaký povel, ale hlavně k tomu, abych skutečně porozuměla způsobu, jakým ona vnímá svět, a mohla se s ní na všem domluvit:)
Doporučila 100%, vlastně každému. Nejenom lidem, které trápí nějaké problematické chování jejich pejska, se kterým si Ty umíš skvěle poradit, a báječně vysvětlt, jak dosáhnout stejných výsledků.
Doporučila bych Tě ale i lidem, kteří chtějí vztah se svým pejskem jakkoliv posunout, i když jejich pes poslouchá povely. Naše setkání mě přesvědčilo o tom, že opravdu psí řeči rozumíš, a je mnoho signálů, které nám pejskové vysílají a my je přehlížíme nebo si je vykládáme špatně.
V tento moment jsem chtěla natočit, jak to holkám skvěle jde a zrovna si Bára mohla vyzkoušet, co dělat, když se Gila zaměřuje na jiného psa. Prostě jít a nenechat ji situaci řešit za ní. Holky byly skvělé.
V závěru naší dlouhé procházky a celé konzultace jsem si vzpomněla, že jsem vlastně nic nenatočila a tak jsem Báře podala telefon s kamerou. Těsně před tím si Gila na povel krásně lehala, jenže kamera neběžela 🙂 A tak je natočená klasika, Gila si prostě odmítá lehnout :D.
Nevadí. Aspoň vidíte proces dokončení vysloveného povelu.
Že ho vůbec neudělá? Ano. Je potřeba zhodnotit všechny souvislosti, které s daným videem souvisejí. Je možné si všimnout, že když jsem povel vydala, zrovna Gila zareagovala na hudbu. Vyrušilo ji to. Rušivý Lunapark byl už moc.
Celkově to nebylo vhodné místo, protože se Gila ten den lehnutí naučila, bylo pro ni náročné povel opakovat. Možná ji to přišlo i zbytečné, když už to před tím udělala ukázkově. A tak jsem se musela přizpůsobit situaci. Člověk chyby dělá stále. Jde o to se s nimi naučit pracovat 🙂 Proto jsem si na potřetí musela vzít do ruky pamlsek, aby to zvládla i v takovém ruchu a povel mohla dokončit.
Ukázka toho, jak se může učit povel „pust“.
Co myslím tím respektem? To, aby vám pes neurvale nebral hračku z ruky nebo aby na vás neskákal, když si s ním chcete hrát. Měl by mezi vámi být určitý respekt. Hrou se právě krásně respekt učí, procvičují opravy, korekce, ale i pochvaly a člověk se zdokonaluje i ve správném odměňování. Pořád je, co se učit. 🙂
Vžijte se na chvíli do role psa
a zjistěte, jak si páníčka bezpečně
omotat kolem svých tlapek.
Zasmějte se s e-knihou
Naučte se rozumět psí řeči, která je klíčem k srdci vašeho psa - důvěře, lásce a respektu. Nahlédněte do online kurzu férové komunikace se psem - k části o Konejšivých signálech. Přístupy jsou Z-DAR-MA.