6 otázek, které vám ohledně výchovy a výcviku vrtají hlavou

1. Jsou různé rozdíly ve výchově a výcviku psa v závislosti na plemenu?

„Ty rozdíly mi bohužel stále unikají a to čtu knížky ohledně problematiky výchovy psů vcelku aktivně. Občas narážím na různé věci, které mi nejsou jasné, nebo se vzájemně vylučují, nebo jsou podle mě v praxi nereálné aplikovat.“

To je velmi zajímavá otázka. Podle mého záleží na tom, z jakých úhlů se na výchovu a výcvik nahlíží. Proto si myslím, že se názory velmi různí.

A protože každému vyhovuje něco jiného, vzniká více názorů. Každý pak prosazuje to své a to převážně podle toho, jaké má plemeno. Jenže se pak stane, že ne všem to bude fungovat.

To, co z knih nemůžete vyčíst je právě rozdílný způsob komunikace mezi různými plemeny. To se totiž nedá lehce vysvětlit.

Přesně tohle zajímalo i mě, když jsem vytvářela online projekt Vztah se psem na 100 %. A proto také vznikly 4 knihy místo jedné.

Lidé by se měli zaměřit na to, jakým způsobem pes komunikuje a měli by se naučit rozumět psí řeči, aby pak mohli na jeho chování správně reagovat a svojí komunikaci k určitému plemeni přizpůsobit. Tohle vše se dá krásně poznat, když rozumíte psí řeči.

Pak si můžete zvolit metodu, podle které psa něco chcete naučit. Sami uvidíte, jak na ni váš pes reaguje a jestli vám i psu vyhovuje.

Projekt, který jsem vytvořila, tohle nabízí. To si myslím, že je ve světě pejskařů unikátní.

Pokud budu mít jorkšíra, budu s ním komunikovat na základě stejných principů jako pro jakéhokoliv jiného psa, ale svoji komunikaci přizpůsobím tak, aby odpovídala jeho charakteru a plemeni psa. S tím úzce souvisí správná znalost psí řeči. 

Pokud budu vlastnit pitbula, opět s ním budu zacházet podle jeho charakteru a podle toho, co mi jeho plemeno nabízí.

Pro obyčejného pejskaře je těžké se v tom celém vyznat.

Jaký je rozdíl mezi výchovou a výcvikem psa?

Výchova

  • je spíše způsob, jak něčeho dosáhnout. Je o nastavení hranic, co pes ještě může a co už ne.
  • Člověk denně svého psa vychovává. Oznamuje mu, co je špatně, co je správně.

ALE! Jak je vychovaný váš pes záleží na vašem výcviku.

Výcvik

  • je cílené učení psa konkrétním povelům a situacím.
  • Navozování různých situací, do té doby, než si pes povel osvojí.
  • Naučit psa sedni nebo lehni je jen začátek všeho.
  • Aby se cvik upevnil, musí ho pes zvládat v různých situacích, délkách trvání a ve
    všech možných variantách.

Povel je hotový až tehdy, když se můžete 100% spolehnout, že vás pes poslechne ve všech různých situacích.

2. Jak naučíte štěně, aby netahalo na vodítku?

„Někdo říká, když se vodítko napne, má člověk zastavit, dokud pes nepovolí, někdo říká, že jak se vodítko napne, měl by člověk změnit směr, pak jsem četl o výcvik přes klikr nebo pamlsky s odměňováním za prověšené vodítko atp. Po pravdě si nedovedu představit, že bych šel se štěnětem, které nikdy nevidělo ani popelnici na procházku tímto stylem – nikam bychom se nedostali a stejně by až tolik nevěnovalo pozornost tomu, zda je vodítko prověšené nebo ne. Nebo pak rada, že to člověk začne cvičit až od jistého vyššího věku – ale co do té doby? Nemůžu jít ven se štěnětem co neposlouchá bez vodítka.“

Přesně tyhle otázky se mi míchaly v hlavě, když jsem si pořizovala Arinku (krástkosrstou kolii). Je tolik různých upozornění, co se má a co ne, že je to na jednoho člověka opravdu hodně a těžko se v tom orientuje.

Je potřeba si prvotně uvědomit, k jakému účelu si pejska pořizujete a pak se podle toho zařídit. Pokud si nejste s výchovou jistý, je nejlepší vyhledat pomoc někoho zkušeného a nechat se jím vést. Zkušenosti přijdou až s časem.

Když k vám přijde 2 měsíční štěně, je to spíše o poznávání jeden druhého. Máte minimálně 1 měsíc, kdy svého psa můžete více mazlit, nosit, atd. Takže můžete vzít štěndo a odnýst ho ven na čůrání a zpět. Neděláte žádné velké procházky. Vybíráte bezpečná místa, méně rušná a dáváte si pozor, s kým štěně seznamujete, než dokončíte očkování.

Prostě pracujete se svými možnostmi a hledáte nejschůdnější varianty. Motivujete pejska k následování vás pomocí zvuků, tlesknutí, popoběhnutí, milým hlasem, atd..

Když musíte jít dlouho rovně, zkoušíte chvíli na vodítku, chvíli v náruči. Prostě si různě pomáháte. Reagujete na to, jak moc je situace pro psa náročná. Musíte se naučit sám uvažovat a nedržet se jen příruček. A tohle zjistíte jen svojí vlastní zkušeností.

Je důležité se naučit správně vnímat psí řeč a na základě toho správně reagovat.

Chůzi na vodítku začněte cvičit doma a postupně uplatňujte i venku.

Dlouhou chůzi na vodítku ze začátku spíše omezujte. Pomáhejte si pomocí různých oblouků a motivace pomocí pamlsků.

Je skvělé se štěnětem navštěvovat štěněčí školy, kde se můžou bezpečně socializovat.

Naučit psa na vodítku, aby netahal, není tak ani o technice jako o tom, že člověk si se štěnětem musí projít různé fáze vývoje. Takže člověk je nejdříve nadšený ze štěněčích úspěchů, ale pak je zdrcený z jeho adolescentních úletů. A právě v období, kdy pes dospívá se to lidem vymyká z kontroly a páníčci to vzdávají, nejsou dostatečně vytrvalí, důslední a skončí to u toho, že ta a ta metoda nefunguje.

Mně osobně se osvědčila jasná komunikace se psem, při které se pes naučí, co je pro něj přínosné a co už ne. Kdy ode mě jasně chápe, co se mi líbí a co ne. Tahle komunikace je založená na dokonalé znalosti psí řeči. Také na správném označení okamžiku, ve kterém se pes správně nebo špatně rozhodne a následné správné komunikaci s ním. Tenhle způsob mi funguje na jakékoliv plemeno jakéhokoliv věku a je úzce spojen s chápáním psa jako takového a jeho psí řečí.

Každý používá něco svého, co mu funguje, ale nemusí fungovat všem. Může pro vás být útěchou, že když uvidíte, že se vám nedaří, můžete přejít jinam, změnit učitele, s kým si sednete lépe a co vám vyhovuje lépe.

U pejskařů hodně převládá panika, že něco musí do určité doby zvládnout, jinak se s tím nedá nic dělat. Podle mých zkušeností je vždy něco, jak to jde změnit.

Pouliční a týraní psi jsou toho příkladem. Záleží doopravdy a jen na přístupu majitele psa.

3. Zajímá mě, zda plemena typu bull rádi „tahaj“.

„Chci si pořídit za rok amerického pitbula. Je to vlastně i jedna z disciplín v bullsporte a slyšel jsem, že by měl člověk naučit psa, že se na vodítku netahá, ale na kšírách (v postroji) může,aby se ten pes mohl vydovádět. Přijde mi to vcelku jako dobrý nápad, zajímal by mě Váš názor, zda je to možné takto psa naučit rozeznávat.“ 

Ano, je možné psa naučit, aby kšíry chápal jako pracovní pomůcku a na sport se těšil. Nicméně by to nemělo fungovat tak, aby pes nekontrolovatelně táhl ihned po nasazení kšír. Pes by měl být ovladatelný i s kšírami a měl by vnímat povely svého pána, tedy jeho vedení. Takže pokud má kšíry neznamená, že jen táhne, ale že kšíry jsou součástí sportu, který miluje.

V běžném používání kšír u psů vidím naopak jistou nevýhodu právě proto, že se pes hůře navádí a na kšírách vede. Pes velmi rychle zjistí, že pomocí kšír může svého pána dotáhnout prakticky kamkoliv.

Kšíry mají zkrátka široké využití a je opět potřeba rozlišovat, k jakému účelu je lidé pro své psy pořizují.

Pokud je mají pro jemnější komunikaci na procházkách a třeba i v domnění, aby svého psa „nezraňovali“ , tak také musí vědět, jak se kšíry na procházce pracovat, aby nedocházelo k nechtěnému táhnutí, protože pak se karty obrátí a ten, kdo je tam usurpován je právě páníček, na kterého pes nebere žádné ohledy. A to si myslím, že je také nefér.

Podle mého je důležité, aby lidé celkově hledali způsoby, kde dělají chyby a nezvykali si na procházky, které ohrožují  je nebo jejich psa.

„Něco změnit může jedině člověk. Ne pes. Ten dělá jen to, co mu přináší výsledky.“

4. Čtu knížku od Desenského a ten tam píše, že by neměl člověk dávat štěněti zákazové povely typu „nesmíš“ a „fuj“ a tak podobně, že by měl člověk psa navést na jinou činnost, která je správná. Co si o tom myslíte?

„Obvykle beru pana Desenského jako zdroj opravdových informací ale tohle mi přijde divné. Když mi bude pes chtít rozkousat prodlužovačku a já si ho přivolám k sobě a dám mu hračku na kousání, tak přece vůbec nepochopí, že kousat kabely je zakázané. (Samozřejmě to byl příklad, prodlužovačka a štěně nemá dohromady co dělat v bytě.) Celkově nastavit pravidla v domácnosti bez použití nějakého zákazového povelu (nebo jak to nazvat) mi přijde hodně složité. Na svého jacka russela jsem normálně používal povel „nesmíš“ a nějak mě nenapadá, proč by to měla být chyba.

Výchova psa je alchymie. Někdy se zdají určitá doporučení zvláštní a nelogická, ale schovávají v sobě určitou logiku. Člověk prostě musí znát ostatní souvislosti,aby se v tom vyznal a tak je skvělé, že se ptáte.

Není vždy snadné podchytit ve slovech všechny důležité souvislosti na konkrétní dotaz. A věřím, že stejně ne každý zachytí vše podstatné, co je v odpovědích předáno.

Zkušený pejskař bude pro své štěně  záměrně vytvářet jen takové situace, které štěně zvládne tak, aby se nedostal do maléru a on ho nemusel okřikovat a něco mu zakazovat.

Zákazové povely se běžně používají, ale je umění používat je minimálně a o to tam jde. Zároveň, čím déle udržíte, aby pes něco „neochutnal“, tím si do budoucnosti ušetříte mnoho práce. Pes se vám naučí věřit a pak na vaše zákazy bude lépe reagovat. Váš zákaz mu nezevšední.

I malý pes musí znát, co je NE. Kdy je třeba konec hry, ale tohle vše se pes může učit přirozenou cestou, kdy pán ví, kdy zhruba bude pes unavený a psa prostě nepřehltí, ale využije přirozený vývoj situace. Nebude to po něm chtít ve chvíli plného nasazení štěněte, ale počká si, až se trochu unaví.

Když se budete soustředit na úspěch štěněte

  1. Psovi to bude zdravě zvedat sebevědomí, bude se s vámi cítit šťastně a úspěšně.
  2. Vy budete šťastný a budete se cítit spokojeně, vesele, hravě.
  3. Budete se učit, jak myslet tak, abyste pro psa v budoucnu vytvářel převážně takové situace, které je pes schopný zvládnout, aby byl úspěšný. To je top základ.

Proto z dosahu štěňat odstraňujete co nejvíce možných lákadel, aby je nemusel zkoumat a vytvořit si na to svůj neodolatelný názor. (Třeba viz kožená obuv.)

Když se budete soustředit na chyby štěněte

  1. Pes se ve vaší přítomnosti bude cítit nepříjemně, protože ho budete neustále napomínat, něco mu zakazovat. Postupně si s vámi spojí nepříjemný pocit.
  2. Zákazové povely se pro vás stanou denním chlebem a ani si to neuvědomíte a budete je používat neustále. Pro psa přestanou mít takový význam a vy se začnete cítit frustrovaně, protože na ně štěně přestane reagovat a začne vymýšlet, jak něco obejít.
  3. Pravděpodobně se budete cítit zklamaně, nespokojeně a začnete si o svém psu myslet, že není chytrý, že je problémový. Začnete se srovnávat s ostatními pejskaři a s jinými psy, což je cesta do pekel.

Dělá se to kvůli tomu, abyste se právě vyhnuli různým zákazům a příkazům co nejdéle do doby, kdy je na to štěně lépe psychicky připravené a zároveň se sami učíte myslet pozitivně, učíte se psa motivovat. To je prostě základ pozitivně založené výchovy psa.

PS: Jakmile štěně zjistí, že je něco zakázané, o to víc ho to bude zajímat. Zakázané ovoce nejlíp chutná, nebo ne? Proto by měl člověk štěně vyrušit dříve, než něco ochutná. Vyruší ho, ale zároveň mu nabídne adekvátní zábavu, která je mnohem lepší, než nějaký kabel nebo boty.  ( Pokud teda pes už nezjistil, jak takový kožený boty dobře chutnají. )On mezitím vyroste ze svých štěněčích choutek a člověk tím předejde zbytečným problémům.

5. Chtěl bych, aby pes do postele nesměl, ale na gauč aby mohl po svolení. Je to reálné? Nechci od toho psa příliš? 😀

Ano, je to reálné. Ale je také potřeba přihlédnout k tomu, že se může stát, že jakmile pak psa doma necháte samotného, na gauč si bez vás vleze. Záleží to na charakteru psa. Někteří psi preferují podlahu, ale osobně si myslím, že to jsou převážně výjimky.

Většina psů má rádo pohodlí a právě vyvýšená místa, protože od tamtud mají větší přehled. Něco jako na kopci.

Pak je potřeba se zeptat sám sebe, jak moc vám pes na gauči vadí.

Vadí vám jeho chlupy? Proč psa na gauči nechcete?

Já mám prostě takové pravidlo, že Díno na gauč může jak chce, protože nepelichá. To je pro mě ohromná výhoda, protože chlupy nemusím řešit. ( Řešila jsem je v době, kdy jsem měla Arinku (krátkosrstou kolii) a narodila se mi dcera. Chlupy mi začaly být děsně nepříjemné.)

Díno teď ví, že gauč je výhradně naše místo odpočinku, takže kdykoliv ho požádáme, bez problémů sleze dolů a když přijde návštěva, posílám ho na své místo.

„Když remcá, připomenu mu, že gauč není jeho místo, že má svůj pelíšek, kde ho také neotravuju, když odpočívá.“

Pokud jednou na gauč povolíte, musíte počítat i s tím, že si na něj může vlézt, když z domu odejdete. Je tam prostě logicky příjemněji a psi mají rádi pohodlí.

Pokud bydlím se psem v bytě, vytvořím mu takové podmínky, které budou pasovat jeho charakteru, aby i on byl spokojený. To si myslím, že je nejlepší varianta. Lidé takto spokojeně můžou žít i se psy, kteří na gauč nikdy nevlezou, ale musí vědět, že to tak chtějí.

Pokud tedy vůbec nechcete, aby pes na gauč lezl, raději se s ním mazlete dole na zemi na nějaké dece. Prostě si to uzpůsobte jinak, podle svého a dodržujte to.

S tou postelí je to jednodušší, protože do ložnice můžete většinou zavřít dveře a přes noc je pes na svém místě. Naprosto bez problému tohle pes pochopí, když vytrváte a jste důsledný.

Více o posteli jsem napsala ve článku tady<<.

Více o pelechu psa jsem popsala tady<<.

6. Jaký myslíte, že by měl být správný průběh odbourávání pamlsků?

„To v knížkách a na internetu není moc diskutované téma. Jediné, co jsem pochytil je, že ve chvíli, kdy pes pochopí určitý povel (třeba lehni), tak by měl člověk postupně přestávat pokaždé odměňovat a ke konci už jen odměňovat třeba jen perfektně rychle zvládnutý povel lehni. S mou fenkou jsme se tak daleko nedostali, respektive udělal jsem z ní dokonalý automat na pamlsky. Hodil jsem do ní jeden pamlsek a z ní vypadnul jeden povel (akorát v obráceném pořadí povel/pamlsek :D) A kdykoliv jsem jí přestával takto odměňovat, viděl jsem na ní, jak nedostala něco, co chtěla (pamlsek) a když jsem toto „neodměňování“ posunul o kus dál – byť jsem jí namísto toho pochválil, tak se její motivace k tomu být poslušná snižovala. (teď jsem to napsal tak odborně až jsem sám překvapený, no ale jinak řečeno mě začala mít na háku :D) Jaký myslíte, že by měl být správný průběh odbourání pamlsků? Ještě možná nutno zmínit, že jsme jí neměli úplně od štěněte, takže nevím, třeba by měla na mě větší vazbu, kdyby byla od začátku u nás. Ale je mi to divné, protože zrovna se mnou měla myslím nejbližší vztah ze všech.“

Máte pravdu, že odbourávání pamlsků se nikde moc neřeší. Ono to není úplně lehké vysvětlit, protože moc záleží na tom, kdy přesně psu pamlsek dáváte a jakým způsobem pracujete se svým tělem, hlasem, pochvalou, opravou psa, atd…Jak přesně reagujete na chování psa. To je extrémně důležité.

Podrobně mám komunikaci vysvětlenou ve 4. knize online kurzu. Nicméně k této knize patří i předchozí první tři díly, které vysvětlují ostatní důležité souvislosti, které k výchově a výcviku psa nutně potřebujete znát, pokud chcete být fér ke svému psu i k sobě.

Všeobecně si ale myslím, že lidé se svými psy příliš spěchají, aniž by si to uvědomovali. Prostě jen nemají tu odžitou zkušenost, jak dlouho co trvá a snaží se mít ze začátku dokonalé psy.

Podle mého se často stává, že jako malé štěně se povel „lehni“ naučí velmi rychle za pomocí pamlsku, ale pán už opomene cvičit povel v různých situacích a s jinými rušivými elementy a po dostatečně dlouhou dobu, než pes vyroste v dospělého jedince.

Za tu dobu se povel musí neustále důsledně upevňovat. Je to dlouhodobý proces a vývoj psa. Nedá se to přeskočit jako se nedá počítat s tím, že 5leté dítě už vše umí. Je to hodně o dlouhodobé důslednosti pána.

Každou situaci musí pán hodnotit zvlášť. To znamená, že někde psu povel „lehni“ jde na výborně a ani pamlsek k tomu nepotřebuje, protože si lehne ukázkově a někde mu to jde hůř, a tam je potřeba psu zase pomoci.  Třeba tak, že v prvních pokusech použije zase  vedení s pamlskem v ruce a pak jen rukou a pak zkusí odměnit až po vykonání povelu.

Abyste to dělal správně, musíte vědět, na co reagujete a kdy a co můžete udělat. A to je gró výcviku všeobecně. To vědomí, zkušenosti.

U povelů je důležitá důslednost a pomlka mezi vykonáním povelu a podáním pamlsku nebo jen pochvaly a čekáním psa, co pán po psu bude chtít dál. To znamená, že si pes povel sám nezruší a třeba neodejde. Pán si tohle hlídá a je připravený psa případně opravit.

Pamlsky můžete začít vynechávat, když vidíte, že to pes nedělá kvůli nim, ale pro vás. Vynecháváte je velmi nepředvídatelně a ze začátku velmi nenápadně.

„Odbourávání pamlsku je umění, které se předává s postupnými zkušenostmi.“

To, co popisujete se svým psem zažívá hodně páníčků. Pes funguje na základě toho, že ví, že bude odměněn. Pán pracuje pro psa. Mělo by to být ale opačně. Pes by měl pracovat pro pána.  A ještě lépe, s radostí a nadšením. A jako třešinku na dortu za super dobrotu nebo hračku.

Učení hrou.


Ano, mám zájem 🙂

Vžijte se na chvíli do role psa
a zjistěte, jak si páníčka bezpečně
omotat kolem svých tlapek.

Získejte pravidelnou inspiraci a e-knihu jako DÁREK.

Jsem průvodkyní vztahu se psem, expertkou v hledání Psích souvislostí.
Učím lidi, jak rozumět svým psům a jak s nimi férově a s citem komunikovat a nezapomínat přitom na sebe.
Jsem autorkou projektu - 1. online školy Psích souvislostí pro obyčejné pejskaře.
Online kurz - Vědomý vztah se psem na 100 %.
Napsala jsem pro vás knihu ZDARMA.
Jak vyzrát na páníčka (návod pro psa)
TO CHCI!

Objevte sílu Konejšivých signálů
a naučte se je vidět v komunikaci
se svým psem a získejte teorii a videa
ode mě DÁRKEM zdarma.

0 lidí
už signály v řeči psa vidí
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů