Moře není kafe, ale kapučíno aneb proč mě s sebou brát nebo nebrat!

Umíte si představit, jaké vedro dokáže být na pláži? Vůbec nechápu, že se do té trouby vždycky tak těším a už vůbec nechápu, jak je možné, že si pak nechám na tom rozpáleném pekáči zasypávat nohy teplým pískem.

Ale vraťme se trochu zpět…

Nejdřív mě několikrát nevezmou a tvrdí, že je tam děsný vedro a že mi doma bude líp, odjedou beze mě a já hlídám prázdný byt. To je teda fakt zábava. Kdyby mi tu aspoň nechali  tu mouchu, co páníčka vypustila ven se slovy něco o bezpečnosti záclon.

Nevím, co tím myslela, snad nenaráží na moji kdysi dávno separační úzkost a záclony, které jsem u toho roztrhal. Dveře se zabouchnou a já tu zůstávám sám s doznívajícími slovy své páníčky.  “Hezky tu hlídej! Jsi pašák.”

Mám důležitý úkol. Hlídat dům. Jsem rád, že se tu cítím v bezpečí a vím, že se vrátí. A tak jsem v pohodě, ale stejně přemýšlím, co tu budu dělat. Pořádně se rozvalím na gauči, zabručím si a usnu.

Probudí mě až známý motor našeho auta. Jsou zpátky! Letím k balkónovým dveřím a brzdím o sklo. Ta pánička vážně myslí na všechno, hlavně abych viděl ven. Nebo že by přeci jen myslela víc na ty záclony? Hmm…

No jo, nespletl jsem se. Vážně byli u moře! Ta vůně je neskutečná. Radostí se tetelím, ani jsem tam nebyl, ale úplně živě si vybavuju tu vůni, ten teplý písek a moře. Zvuk cikád a děsný vedro! Ehm…takový menší detail, který vůbec není důležitý. Mnohem důležitější je to dobrodružství, ta spousta vůní, slunce, čerstvý vzduch, nové tajné šifry na místním křoví, potencionální vyžebraná svačina, volnost,…no…snad příště.

Ale co, jsem rád, že jsou doma. Lítám jak střelený, protože mám radost, že tak krásně všichni voní. Máma mě muchluje a to já mám moc rád. A tak se tulím a tulím a vrním blahem.

A pak…

Se jednou probudím a moje zbožňovaná máma mi s radostí oznamuje, že dneska s nima jedu taky!!

No to se ví, že mám šílenou radost. Těším se jako blázen a doprovázím ji po bytě na každém kroku.

Přibalí pro mě další tašku ručníků, vodítek, vody a misky navíc, trochu žrádla, protože po tom lítání a plavání mi děsně vyhládne a to všechno navíc se snaží nenápadně zakomponovat do ostatních tašek, které většinou na místo plážování nese náš pán a vůdce. Snaží se mu to samozřejmě co nejevíce ulehčit, aby neremcal a tak si místo letmé plátěné tašky přes rameno vezme těžký batoh na záda. Má ráda pohodlí. Hlavně to mé! 😀

Už v autě je děsný vedro a napadne mě, že doma byl přeci jen větší chládek. Oklepu se, abych tu nekalou myšlenku setřásl a chlemtám horký vzduch dokud nezapnou klimatizaci.

Musí se totiž ještě zastavit pro kafe přece, takže se zase vylejzá do toho vedra ven. Ale, když to Fredo kapučíno musí mít! Co se dá dělat, táta si zapálí cigaretu, Eleni dostává čokoládový dounat a máma s tou svojí linií tajně doufá, že ho Eleni celý nedojí. Eleni je stejně nedočkavá jako já a tohle zdržování jí rozčiluje a tak říká, že to dojí v autě. Pro mámu jasný záblesk naděje.

…40 min cesta uteče jako voda. Chládek v autě je příjemný…

Jsme na místě, ale to vůbec ještě neznamená, že vystupujeme. Parkování je otravná záležitost. Pes už si myslí, že se vystupuje a auto se zase rozjede!

Nejdřív se musí najít nějaký místo, nejlépe ve stínu, což v tu dobu, kdy my jezdíme je šance minimální a tak se krouží aspoň v naději  zaparkovat co nejblíže k pláži. Pánička se naučila, že má mlčet, když pán parkuje!

Od letošní tragédie s ohněm policie hlídá vstup k těmto lesům a to převážně, když silně fouká a letos fouká dost, takže tu jsou a my nemůžeme dojet až na své oblíbené místo k borovicím. Kdo chce, může si tam ze stran po pláži dojít pěšky. Řekové mají ale strach a tak zůstávají u svých barů, u svého kafíčka a lehátek a my si užíváme privátní pláže.

Milujeme to tam. Ještě, že mám tak zdatné páníčky, kteří se ničeho nezaleknou a klidně si 15 minutek projdou k našemu oblíbenému místečku pod borovicemi.

Legrace začíná, když se vypne motor a vylezeme z auta. Udeří do nás to děsné vedro. Mámě se vaří mozek už jen tím, že vymýšlí tu nejlepší cestu k mokrému písku, abych si nespálil packy. Stín se krčí pod koly aut, slunce je přímo nad námi. Zase jedeme pozdě!

Abych pravdu řek, tak mě tohle vůbec nezajímá. Jsem fascinovaný tolika novými pachy a nejraději bych to tam všechno občůral, rozpáleno, nerozpáleno! Co kafe, značkování, to je důležitý!

Jenže pánička je neodbytná. Že prý jsem se dosyta vyčůral, než jsme vyjeli. Sakra, to je výheň! Kde že je ta voda?

Blažený schlazení v říčce, která do moře přitéká je slastný nejen pro mě, ale i pro mámu a Eleni. Táta si nechává pevné boty a přes říčku skáče jako rambo i s nákladem. Je to voják, musí nás nejdřív dopravit do cíle, až potom zábava!

To pánička už je v sedmém nebi. Usmívá se na celé kolo a nechápe, že by mohlo být někomu vedro. (Třeba mě! Jsem celý černý a plavky nemám! Nebo že by oblečenýmu tátovi, který nese všechny ty tašky?) To máma má boty i letní šaty už dávno sundaný a nasává všemi póry slunce a z hluboka se rozdýchává. “To je nádhera,” pomyslně vzdychá a rozhlíží se po pláži a ještě pár chvil nasává romantické obzory dálek, než se vrátí zpátky do reality přeplněné pláže.

Škoda, že tu nemůžeme zůstat navždy, povzdechne si. Jako by se probere ze sna a začne kráčet mořem. Je tu narváno a žádný stín. Každý si přináší své deštníky a to my nemáme, takže jdeme dál do svého klidu.

Krásně studená voda se během chvíle mísí s teplotou moře, s kapučínem. Škoda, že ne s Fredo! To by bylo krásně ledové!

Jsem na vodítku a jdu poslušně za mámou. A jsem šíleně naprdlý. Nemám vůbec náladu chodit takovouhle teplou vodou. Raději bych si pálil tlapy a dělal důležitý “moje” věci. Takových míst, kterých jsem neoznačkoval! Zkouším, jestli náhodou nechce jít z tý vody k těm keřům támhle opodál. “Přes ten rozžhavený písek?!” Vyhrkne na mě! „Ani náhodou!“

Prý, že mám být rád, že jsme ho vzali s sebou a že si nemám vymýšlet.

Po cestě potkáme několik vychlemtaných hafanů pod deštníky a pár těch, co dovádí ve vodě. Žádnýho potencionálního drzouna nevidím. Čím více se vzdalujeme od našeho parkoviště a pláže s říčkou, tím méně je tu lidí.

Jsme na místě.

Široko daleko ani noha a my si můžeme vybrat ten největší stín na světě! To je snad sen! Ale není! On tu vážně nikdo není. Nemůžeme tomu uvěřit a rozhlížíme se kolem.

Máma mě pouští z vodítka. Lítám kolem radostí a značkuju si podle libosti, než se všichni natřou.

Máma je jako vždycky poslední. Čekám na ní a jakmile mi dává signál, peláším přes rožhavený písek a ona ani nestihne říct, utíkej. Vím, jak to pálí. Místo skla brzdím v moři. To je panečku jiné přistání!

Jsem úplně volný!

Ehm…no, zas tak úplně ne, ..

protože kdyby bylo po mým, tak se klidně vrátím zpátky na kukandu k těm lidem s těma různýma svačinama, co mě tak po cestě lákaly a prozkoumám, jestli náhodou někdo není ochotný se o ni se mnou rozdělit. Můj skvělý nápad máma ihned prokoukne a zavelí, že ať mě to ani nenapadne.

A protože už vím, že to myslí vážně,  lehám si po báječném vykoupání na mokrý písek a nechávám paprsky, aby mě zase trochu ohřály. Po chvíli mě napadne, že bych to mohl urychlit koupelí v rozpáleným písku a tak se tam válím jak řízek ve strouhance.

Odskočím si počůrat jedno důležitý místo a vracím se hlídat svojí smečku. I přesto, že odcházím, máma je v klidu. Už pozná, kdy mám co za lubem. Vracím se a sednu si na mokrý písek a sleduju, co se kde děje kolem.

Ještě, že jsem se vrátil, protože zrovna se přiblížil děsně podezřelý člověk, který tak divně chodil a upřeně se na mě díval. Už z dálky se mi nezdál. Pánička mi pak říkala, že tušila, že ho vyštěkám, když ho z moře zahlídla. No, nemá mě dobře přečtenou? Jsem rád, že občas se mnou souhlasí.

Po vydatném koupání, byl čas na pořádný odpočinek, jídlo a válení. A pak se šlo zase do vody a zase se odpočívalo. Měl jsem čas odpočinout si s knihou v tlapkách a také své tlapky nechat zasypat pískem.

Dělal jsem společnost všem a všichni dělali společnost mě. Cítil jsem se důležitě, milovaně a jako král. I tu svačinu jsem dostal!

A pak se šlo zpět, v řece jsem smyl sůl a pořádně se ochladil.

Takových letních zázraků bych si přál víc…

Splnil se mi jeden můj letní sen. Jaký jste měli vy?

PS: Tady je mé předloňské dovádění a zlobení mámy. 😀